HISTORIE
Hněvousice
Obec Hněvousice leží v krajině, která už po staletí dýchá historií. Svůj název nese podle dávného zakladatele – muže jménem Hněvús, jenž sem podle starých zápisů přivedl svůj rod a založil osadu. První písemná zmínka o Hněvousicích pochází kolem roku 1400, kdy byly součástí rozsáhlého majetku cisterciáckého kláštera v Hradišti nad Jizerou. Klášter tehdy spravoval více než osmdesát vesnic, mezi nimi i Hněvousice, a významně ovlivnil rozvoj tohoto úrodného kraje. Po vypálení kláštera husitskými vojsky roku 1420 se celé panství rozpadlo a Hněvousice na dlouhá léta zůstaly rozděleny mezi několik pánů. Část vsi připadla šlechtickému rodu pánů ze Zásadky, jiná část zůstala v držení panství Mnichovo Hradiště, které se stalo centrem hospodářského i duchovního života v okolí. Postupem času se však jednotlivé části spojily a ves se natrvalo stala součástí valdštejnského majetku. Mnichovo Hradiště, vzdálené jen několik kilometrů, bylo tehdy důležitým správním a kulturním střediskem, v jehož okolí vznikaly hospodářské dvory, ovčíny a mlýny zásobující celé panství. S rozvojem zemědělství, řemesel a obchodu rostl význam i Hněvousic, které se staly přirozenou součástí místního hospodářského zázemí. Krajina kolem Jizery, s polnostmi, rybníky a lesy, poskytovala ideální podmínky pro život i hospodaření. Po staletí tu lidé žili v rytmu přírody – obdělávali půdu, chovali dobytek a udržovali vazby se sousedními vesnicemi i s městem. Přes Hněvousice vedly cesty, kudy se vozilo obilí, len i dřevo do Mnichova Hradiště, a z města se zase vracely nové zvyky, víra i hudba. Po zrušení poddanství v roce 1848 se obec postupně osamostatnila, přesto však zůstala úzce spjatá s místním velkostatkem, který ji zaměstnával a formoval život většiny obyvatel. Na přelomu 19. a 20. století tu žily desítky rodin, převážně hospodářů, řemeslníků a dělníků pracujících na statku. V poválečných letech prošly Hněvousice stejně jako mnoho dalších vesnic v regionu obdobím změn – kolektivizací, zestátněním a později i úpadkem původních hospodářských budov.
Dvůr Hněvousice
Samotný Hospodářský dvůr v Hněvousicích se v historických pramenech poprvé zmiňuje už v roce 1556, kdy byl uveden jako „dvůr Hněvošický“. Vznikl pravděpodobně na místě staršího hospodářského zázemí cisterciáckého kláštera v Hradišti nad Jizerou a po husitských válkách se stal součástí přilehlého panství Zásadka. V roce 1604 jej spolu s okolními vesnicemi koupil významný český šlechtic Václav Budovec z Budova, který jej připojil k panskému dvoru v Mnichově Hradišti. Po tragických událostech po bitvě na Bílé hoře se majetek dostal do rukou mocného vojevůdce Albrechta z Valdštejna a od té doby patřil dvůr po staletí právě rodu Valdštejnů. Pod jejich správou se z původního selského hospodářství stal rozsáhlý hospodářský komplex, patřící k největším a nejlépe fungujícím dvorům v celém panství. První velká přestavba proběhla na přelomu 17. a 18. století, kdy byl dvůr zformován do pravidelného obdélníkového půdorysu s čelní trojkřídlou budovou, sýpkou, ovčínem a stodolou.
Druhá, výraznější přestavba následovala po požáru v roce 1830, kdy byla většina hospodářských budov obnovena v duchu tehdejšího klasicismu. Vznikl i nový monumentální ovčín se soustavou kamenných oblouků a kleneb, který patří dodnes k nejcennějším částem celého areálu. V 19. století se zde chovaly stovky ovcí, obdělávaly desítky hektarů polí a dvůr zásoboval celé Mnichovo Hradiště. Po zrušení poddanství a v době velkostatků zůstal v majetku Valdštejnů až do roku 1945. Po druhé světové válce byl znárodněn a přešel pod správu státního statku a později JZD Březina. Přestože hospodářská činnost a nevhodné úpravy z doby socialismu zasáhly do původní podoby budov, architektonický rámec celého dvora se dochoval a v roce 1958 byl prohlášen za kulturní památku.
Hospodářský dvůr Hněvousice prochází v posledních letech citlivou obnovou. Majitelé, kteří se o něj starají, do něj vkládají kus práce, trpělivosti i srdce – s respektem k jeho historii a s přáním, aby znovu sloužil lidem, tak jako kdysi. Postupně se tak místo, které bývalo centrem hospodaření, mění v prostor plný života, setkávání a radosti. Stará kamenná stavení znovu ožívají, tentokrát jako kulisa svateb, oslav a okamžiků, na které se nezapomíná.
Časová osa
1400 – první písemná zmínka o obci Hněvousice, tehdy součást klášterního majetku cisterciáků z Hradiště nad Jizerou.
1420 – po vypálení kláštera husity se Hněvousice dostávají do rukou šlechty, část vlastní páni ze Zásadky.
1556 – první zmínka o „dvoře Hněvošickém“, pravděpodobně hospodářském statku založeném na místě původního klášterního dvora.
1604 – dvůr i ves kupuje Václav Budovec z Budova, významný český politik a humanista; připojuje jej k panství Mnichovo Hradiště.
1621 – po popravě Václava Budovce na Staroměstském náměstí je jeho majetek konfiskován císařem Ferdinandem II.
1623–1627 – celý majetek včetně Hněvousic získává Albrecht z Valdštejna, který panství začleňuje do rozsáhlého valdštejnského majetku.
1634 – po Valdštejnově zavraždění v Chebu panství přechází na jeho příbuzné; správy se ujímá rod Valdštejnů z Mnichova Hradiště, který drží Hněvousice po staletí.
1700–1730 – za vlády Františka Josefa z Valdštejna dochází k první velké přestavbě dvora
– vznikají nové hospodářské budovy, chlévy a stodoly, dvůr získává barokní ráz.
1775 – v katastru uváděn jako významný hospodářský dvůr, zásobující zámek Mnichovo Hradiště a okolní vsi.
1830 – požár velké části areálu; následně dochází k přestavbě v klasicistním stylu.
Postaven je nový ovčín s klenbami a kamennými pilíři, přestavěna sýpka a hospodářské budovy.
1848 – po zrušení poddanství se dvůr stává součástí velkostatku Valdštejnů, kteří ho spravují až do poloviny 20. století.
1879–1900 – areál modernizován pro intenzivní zemědělství; zavedeno nové hospodaření s chovem ovcí a hovězího dobytka.
1945 – po konfiskaci majetku rodu Valdštejnů přechází dvůr do státní správy; krátce pod Národní správou velkostatku Mnichovo Hradiště.
1949 – začleněn do Státního statku Mnichovo Hradiště, později do JZD Březina.
1958 – objekt pro svou architektonickou a historickou hodnotu prohlášen kulturní památkou.
1980–1990 – údržba minimální, budovy postupně chátrají.
Po roce 2000 – areál mění několik vlastníků; probíhají první pokusy o záchranu nejcennějších částí.